Čtveřice nadějných talentů se v říjnu podívala do USA. Hoši měli možnost se podívat na prestižní americké univerzity a přičichnout tak k tomu, co u nás chybí.
Dobré vztahy mezi Draky Brno a mužskou reprezentací tak daly za vznik tomuto projektu a Jan Nebenführ, Filip Čapka, Martin Červinka a Filip Moštěk získali životní zkušenosti za oceánem. Proč právě tito hráči? Protože za svoje mládí prokázali oddanost baseballu, lásku ke hře, vzorný postoj na hřišti i mimo něj a nutnou dávku talentu. Více už se dozvíte níže.
„Honzo a Filipe, všichni čtyři jste přece jen mladíci a cestu do USA si asi sami nemůžete dovolit. Kdo vám nebo jak vám bylo umožněno do USA vycestovat a jak dlouho jste zde byli? Jaký byl váš denní program? Kde jste bydleli, stravovali se a podobně?
Jan Nebenführ: Do Ameriky jsme se dostali přes konexe s coachem národního týmu české republiky Mike Griffinem, cena nebyla žádná levná záležitost, a i s příspěvkem našeho klubu Draků Brno, jsme museli našetřit doma pěticifernou částku. Strávili jsme zde 14 dní. Prvních 5 dnů jsme bydleli u jednoho z hráčů týmu Purpose Driven. Denní program byl výborný, ráno vyspaní, jsme většinou jeli na prohlídku nějaké univerzity, potom na oběd a poté většinou trénink. Nebo místo tréninku zápas, nebo další možnost denního planu bylo, že zapas ráno a prohlídka odpoledne.
Filip Č.: Cestu do USA nám umožnili hlavně naši rodiče a Draci. A to tak, že Draci obstarali domluvu s Američany (Mikem Griffinem) a zařídili nám letenky. Bez podpory Draků Brno bychom rozhodně neměli šanci se takhle do USA podívat. A myslím, že můžu za všechny tímto ještě jednou našemu oddílu poděkovat. V Severní Karolíně jsme strávili bezmála 14 dní. Druhý týden jsme potom dva bydleli přímo u Mika Griffina a druzí dva u Jaye Stotta (trenér PD a také se podílí na realizačím týmu Českého NT). Stravu nám zajišťovaly buď přímo hostitelské rodiny nebo jsme se po cestě ze zápasu stavili v nějakém z fast foodů. Všechno za nás platili trenéři, kterým jsme ještě před odletem poslali pro tyto účely peníze (v těch byly započítány všechny naše výdaje). Každý den byl potom trochu jiný. Buď jsme měli trénink a poté jeli na prohlídku některé z D1 univerzit nebo jsme třeba jeli nakupovat a večer hráli zápas. Dostali jsme se i na zápas amerického fotbalu jedné high school nebo například jeli zkusit střelbu z brokovnic, když nám hurikán Matthew znemožnil hrát zápasy.
Ještě jedna otázka na tebe Honzo. Také zatím nejsi studentem vysoké školy, ale podmínky jsou na našich středních školách rozdílné oproti americkým high schools. Spousta lidí u nás o tom příliš neví, ale popiš, jak moc si Američané sport jako takový užívají a kam ho ve společnosti staví? Kolik lidí chodí na univerzitní zápasy. Jak moc škola sportem žije?
Jan Nebenführ: Jak říkáš spousta lidí o tom moc neví, baseball na středních a vysokých školách v Americe se nedá srovnávat s naší ligou do 18 nebo do 21 let. Oni tím sportem žijí, je to pro ně věc pohybující se okolo prvního/ druhého místa se školou. Škola, ale chce po hráčích určitý prospěch, aby mohli hrát, takže není to zas tak, že by se na školu vykašlali, musí i mít dobrý prospěch. Pro školy jsou tyhle sporty důležité, soutěží s ostatními školami, kdo je lepší. Na univerzitní zápasy chodí skoro celý kampus, je to pro ně nejen zápas, ale něco jako pro nás jít do města. Popovídají si tam, užijí si sport, dají si něco na zub. Je to jejich životní styl.
Červajs, po návštěvě univerzit určitě můžeš dlouho povídat o tom, jaké podmínky mají studenti v USA. Zkus to v pár bodech popsat. Spousta mladých středoškoláků hrajících baseball nebo jiný sport určitě přemýšlí nad studiem v US, můžeš se ze studenta UNI stát profesionálním sportovcem?
Martin Červinka: Kampusy školy v USA mají podobu menších měst, kde vysokoškoláci bydlí, mají vlastní obchody, chodí na zápasy školních týmů a víceméně všechny koníčky můžou provozovat v rámci školy. Takže se dá říct, že studenti v Americe školou žijí, obzvláště sportovci (neboli školní hvězdy). Ti většinou dostávají sportovní stipendia, díky kterým mají školu levnější nebo dokonce zadarmo, ovšem toto s sebou nese i zodpovědnosti. Tou největší je asi povinnost mít známky nad určitou hranicí, jinak jim hrozí přerušení sportovní činnosti nebo dokonce vyhazov. Profesionální sportovní týmy často využívají vysokých škol jako "farem", kde se hráči vyhrají a naberou zkušenosti. Po ukončení školy se těmto týmům vrací "hotoví" hráči, kteří mají dokonce šanci na získání lepších smluv.
Filipe Č., tebe vysoká škola teprve v ČR čeká. Když se nad tím zamyslíš a mohl by sis vybrat, jestli studovat u nás, kde máš rodiny, všechny kamarády a svůj tým, nebo v USA na prestižní univerzitě, co by sis vybral?
Filip Čapka: České vysoké školy rozhodně nejsou špatné a mají určitě i lepší úroveň než většina těch amerických. Ale bohužel těm českým chybí jedna důležitá věc, baseball. A to až 100 zápasů jenom během jara. Asi si nedokážu vůbec představit, jaké by to bylo odjet na rok nebo dokonce na 4 pryč od všech a od všeho tady. Ale kdybych měl šanci chodit na jednu z předních škol (některé z nich jsme navštívili), tak bych to určitě chtěl zkusit. Pokud bych však dostal nabídky pouze na "horší" školy, asi bych radši vystudoval kvalitní školu v Česku. Nabízí se zde také možnost "Junior College". Což je dvouletá škola zaměřená hlavně na baseball. A po jejím absolvování bych buď mohl dostat nabídku na lepší čtyř letou školu, a nebo se vrátit do Česka a stihnout vystudovat do 26 zadarmo tady. Možností je spousta a jsem rád, že mám ještě rok čas na rozhodování.
Moc vám hoši děkuji a přeji zimní přípravu bez zdravotních problémů a hodně štěstí v další sezóně.“
Věříme, že náš systém, výkony, výsledky a dobré vztahy umožní do budoucna dalším hráčům podobné cesty.