„To je mi teda matroš.“ Přiznám se. Byla to moje slova po prvním turnaji v zimě v Hrotovicích. Odehráli jsme tři zápasy a tři prohry. Kyselé obličeje ale nebyly na dětských tvářích, ale na trenérech a já ho uviděl u sebe v zrcadle. Nebyl jsem na to zvyklý.

Posledních pět let, co trénuji mládež u Draků jsme na podzim na krku neměli nic jiného než zlato. Začal jsem pod Pavlem Chadimem, který mě tři roky sám trénoval v mládežnických reprezentacích a po zlatě na ME do 21 let v Brně mi nabídl post coacha dvanáctiletých u Draků. Váhal jsem, ale moje hráčská kariéra byla u vrcholu. Baseball mě bavil, baví a bude bavit a nechal jsem se přemluvit. První rok jsem to bral jako předávání zkušeností a brigádu ke škole. Podařilo se nám vyhrát v šokovém finále proti Třebíči Nuclears. Chytlo mě to.

Letos jedu šestou sezónu s mládeží. Poslední tři roky u patnáctiletých puberťáků a premiéra u mláďat. Prcky jsem nikdy netrénoval, ale už byl čas zkusit si to odspodu. Ani jednou letos nebereme zlato, ale je to mnohem lepší než roky předtím. Je to prostě ryzí práce a samozřejmě kumšt dát dohromady nejen partu dětí, ale i rodičů a prarodičů s námi mladými trenéry, aby ten trojúhelník fungoval. Já se ale nebojím prohlásit, že se nám to podařilo.

Přes zimu se všichni navzájem oťukávali. Jaro byla poznávačka normální formy T-Ballu. V červnu před prázdninami jsme se představili na First Cupu. Stříbrný kvalifikační turnaj jsme vyhráli, ve finále jsme sfoukli Blansko ani nevíme jak. Na Zlatém FC nám to Blansko ve finále vrátilo se všemi úroky. Stříbro taky cinká a kdyby ne, tak bychom se stejně s rodiči rozloučili jako vítězové, a to slajdem pro diváky. Určitě zatím stál náš nový maskot, krásný dřevěný Drak (díky Mazlovi). Toho jsme zapomněli na podzimní Český baseballový pohár v Třebíči a šupem z toho byla bramborová medaile. Ta moje hlava děravá. Dědeček jednoho z kluků to však krásně shrnul na parkovišti: „Mějte se a díky, děláte to správně.“

Nebojím se říct, že letošní rok je pro mě mnohem cennější než vítězné roky dřívější. Hodně jsem nad tím přemýšlel, zda dětem ve věku osmi let vadí prohrávat. Bum. Nevadí. Mnohem cennější jsou pro mě zároveň slova, činy a reakce některých rodičů. Máme skvělou partu dětí, které mají velkou baseballovou budoucnost, ale přitlačíme na pilku až bude potřeba. Každopádně bez rodičů to nejde a ta kulisa, co jste nám letos dávali. Klobouk dolů a moc díky.

Nepopsatelné díky patří také rodičům Valkovým, kteří nám pomáhali během tréninků i zápasů. Myslím i na Fildu s Perňou, kteří zvládají školu, mimo baseballové aktivity a samotný sport, a do toho trénování mládeže. Díky kluci.

Díky všem hráčům, Marovi za rychlé nožky, Paťovi za největší zlepšení v házení, Alexovi za tvrdé odpaly, Kubovi za ten úsměv, Matesovi Kokimu za vzorný přístup, Tobecovi za výkony na jaře, Vojťasovi za maskota, Matimu za nejdůležitější odpaly, Kryšťovi za nejlepší slajdy, Kikinovi za snahu se zlepšovat, to přijde, Olimu za nejlepší zákroky v poli, Dandovi za raketové hody, Fanimu za ďábelský přístup, Samovi za největší zlepšení v létě, Adamovi Roháčovi tahounství B týmu a Adamovi Svobodovi za to, že vlastně vůbec nezlobil J

Díky moc všem.

Glory days.